Hřensko

Poslední česká obec na toku Labe, při jeho soutoku s Kamenicí. Na jejím katastru je i nejníže položené místo republiky, 115 m n. m. Hřensko je známým letoviskem a bránou do Českého Švýcarska. Vyniká zajímavou dřevěnou architekturou a najdeme tu řadu hotelů, penzionů a restaurací, protože obec se v posledních letech téměř výhradně orientovala na cestovní ruch.

První písemná zmínka pochází až z roku 1475, kdy na soutoku Labe a Kamenice stávala plavecká krčma a v její blízkosti několik chalup, osadníci se tu začali usazovat před polovinou 16. století, kdy panství patřilo Salhausenům, bylo tu skladiště dříví a mlýn, rozvíjel se obchod s obilím, sklem a řemeslnými výrobky. Za třicetileté války získali panství Aldringenové (od roku 1664 Clary-Aldringenové), za nichž obchodní význam Hřenska (něm. Herrnskretschen) ještě vzrostl, a panství jen kvetlo. Přesto hlavní obživou obyvatel zůstávalo dřevařství a s ním spojená výroba dřevěného uhlí a kolomazi, v 18. století tu stály čtyři pily, jedna z nich byla při morové epidemii roku 1892 upravena na špitál, a dva mlýny, z nichž Horní byl později přestavěn na hotel Klepáč. V Hřensku bylo v provozu několik svazišť, odkud putovaly mohutné kmeny na stavbu velkých plachetnic. V okolí se těžil a zpracovával pískovec. Obyvatelé si ale přivydělávali i méně legálními způsoby, mezi Čechami a Saskem se totiž čile pašovalo, stezku zvanou Podloudnice používali od roku 1492. V roce 1838 proplul Hřenskem první parník a vorařství se pomalu dávalo na ústup.

Zato se blížila zlatá éra cestovního ruchu. Clary-Aldringenové včas zachytili nástup tohoto nového výnosného odvětví, přejmenovali nejkrásnější část území na České Švýcarsko, nechali upravit cestu k Pravčické bráně a na Mezní Louku, podporovali výstavbu penzionů a hostinců, stáli u založení Horského spolku, jehož cílem bylo zpřístupnění okolních přírodních krás, budovali a upravovali stezky, opatřovali je zábradlím a můstky, zpřístupňovali vyhlídková místa, starali se o značení cest a vydávání map a průvodců. V roce 1938 Hřensko na čas připadlo k Německu a po válce byla velká část obyvatel odsunuta. Jako většina takto postižených příhraničních obcí Hřensko následujících dvacet let jen živořilo. Turistický ruch se začal znovu rozvíjet až roku 1964 po rekonstrukci a opětném zpřístupnění soutěsek Kamenice. Ovšem teprve v 90. letech minulého století nabralo oživení na obrátkách. Do mnoha téměř zapomenutých míst se znovu smělo vstoupit, byly otevřeny hraniční přechody, probouzely se obce, pulzující kdysi životem a pracovním ruchem. Hřensko, ohrožované padajícími skalami a postihované povodněmi se pomalu stávalo pojmem. Dnes se sem jezdí nejen za poznáváním národního parku, ale i za wellness a relaxačními pobyty, které jednotlivé penziony nabízejí.

Většina historicky i architektonicky cenných staveb pochází z 2. poloviny 19. století a dnes slouží návštěvníkům jako ubytovací a restaurační provozy. Starší je pouze kostel sv. Jana Nepomuckého(1786–87) a socha téhož světce z r. 1756. Při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple, nedaleko od ní je ve skále vytesaná kaplička.

Z Hřenska vychází Naučná stezka česko-německého přátelství (okruh Hřensko–Pravčická brána–Křídelní stěna–Mezní Louka –Mezná–říčka Kamenice–plavba Tichou soutěskou– Hřensko, celkem 14 km).Co na ní můžeme vidět? Křídelní stěna je mohutná, bohatě členěná skalní stěna z kvádrových pískovců, jedna z největších v Čechách. Povrch je rozbrázděn množstvím skalních říms, lišt a dutin, voštin, úzkých rozsedlin ap. Některé skalní věže (Velký Pravčický kužel, Homole aj.) patří k vyhledávaným horolezeckým terénům. Pravčická brána je největší skalní bránou ve střední Evropě. Její rozměry jsou impozantní: šířka v základně 26 m, výška oblouku 21 m (vlastního otvoru 16 m). Je výsledkem zvětrávání a vyplavování pískovcových zrn z kdysi rozsáhlého skalního výklenku po dobu mnoha milionů let. K přirozené destrukci se přidala vysoká návštěvnost, proto byl v roce 1980 skalní most uzavřen. Pravčická brána byla jedním z prvních turistům zpřístupněných míst v Českém Švýcarsku. V roce 1826 zde byl postaven kiosek, nahrazený roku 1882 hotelem Sokolí hnízdo.

Soutěsky Kamenice na dolním toku říčky. Svislé skalní stěny tu spadají pod vodní hladinu, takže jsou soutěsky suchou nohou neprůchodné.Divokou soutěskunajdeme v úseku Mezní můstek–ústí potoka, přitékajícího zprava od Mezní Louky. Z toho je asi 450 m splavných pouze na člunech (za poplatek); zbývající části jsou schůdné. Tichá soutěskaje 50–100 m hluboký kaňon, v jehož skalnatém korytě vznikly v důsledku vířivého pohybu vody a unášeného písku rozličně velké prohlubně a obří hrnce. Na dně kaňonů místy leží zřícené skalní bloky a balvany. Tzv. Edmundova soutěska, pojmenovaná po mecenáši Edmundovi Clary-Aldringenovi, byla zpřístupněna už roku 1890.

Samozřejmě nemusíme absolvovat celou naučnou stezku. K jednotlivým cílům vedou i další turisticky značené cesty různé délky i obtížnosti.

Rady na cestu: Do Hřenska vede silnice I/62, překračující před Schmilkou hranice s Německem (dál pokračuje jako II/172). Národním parkem prochází jediná silnice III. třídy spojující Hřensko s Mezní Loukou (parkoviště, hotel) a Vysokou Lípou. Vlakem se v sezoně nejlépe dostaneme z Děčína (směr Bad Schandau) do saské Schöny, odkud míří do Hřenska přívoz. Informační centrum, čp. 71 (sídlo Obecního úřadu), tel: 412 554 286, oficiální stránky Hřenska

Autor: Marcela Nováková